Výzkum sebekontroly – výsledky

Pokud jste se výzkumu účastnili a vzpomínáte si, jaké byly hypotézy a design výzkumu, můžete přeskočit rovnou na výsledky či závěr. Pokud ne, čtěte dále.

Co to sebekontrola vůbec je?

Sebekontrolu si můžete představit jako naši schopnost potlačit či oddálit aktuální impuls ve prospěch dlouhodobého cíle. Pokud například chcete zhubnout, ale zároveň před sebou máte tabulku čokolády, je Váš aktuální impuls jasný: sníst čokoládu. Zároveň je ale v konfliktu s Vaším dlouhodobým cílem – nejíst vysokokalorická jídla – a otázkou tedy je, co se stane. V takovémto ilustrativním případě byste čokoládu snědli, pokud máte nízkou sebekontrolu a nebo naopak tomuto pokušení odolali, pokud máte sebekontrolu vysokou.

Je sebekontrola k něčemu?

Je. V klasickém experimentu byly 3-6leté děti posazeny před stůl, na němž ležel marshmallow. Bylo jim řečeno, že výzkumník na chvíli odejde a že pokud před jeho návratem dítě marshmallow nesní, dostane za odměnu další. Výzkumník pak odešel a děti byly potají sledovány. Po letech se ukázalo, že ty děti, které vydržely marshmallow nesníst nejdéle, byly v životě úspěšnější – měly lepší studijní výsledky, měly menší problémy s váhou, lépe zvládaly v životě stres a podobně.1 2 3
Že IQ obstojně predikuje známky ve škole a přijetí na výběrovou školu Vás asi nepřekvapí; mohlo by Vás ale překvapit, že to sebekontrola zvládne lépe. Na rozdíl od IQ ale predikuje ještě i takové věci, jako počet zameškaných hodin a plnění úkolů.4 Kromě toho se zdá, že lidé s vyšší sebekontrolou méně bijí své partner(k)y, jsou fyzicky i psychicky zdravější, mají více peněz, méně nemanželských dětí a jsou podstatně méně často odsouzeni.

Situační sebekontrola

To, co bylo popsáno výše, se týkalo zejména tzv. dispoziční sebekontroly – tj. sebekontroly jako vlastnosti osobnosti. Kromě toho existuje ale ještě sebekontrola situační, která „rozhoduje“ o tom, jak se zachováte v jednotlivých situacích (a la příklad s čokoládou výše, částečně také experiment s marshmallow). Ve výzkumu tohoto typu sebekontroly je v současnosti prominentní tzv. silový model sebekontroly, který říká, že schopnost sebekontroly závisí na omezených zdrojích, které se při jejich užívání vyčerpávají. Pokud se kupříkladu snažíte učit, ačkoliv se Vám nechce, bude podle tohoto modelu pravděpodobnější, že posléze neodoláte nějakému jinému potěšení. Skutečně se ukazuje, že lidé se takto chovají. Pokud před Vás postavím dvě mísy – jednu s ředkvičkami a druhou s čokoládovými koláčky a řeknu Vám, ať sníte pár ředkviček, ale koláčků se ani nedotknete (tj. nejspíš se budete přemáhat dvakrát – jednak jíst samotné ředkvičky a zároveň nejíst čokoládové koláčky), budete se poté kratší dobu snažit vyřešit neřešitelnou úlohu a zároveň učiníte méně pokusů o její vyřešení, než když Vám dovolím koláčky jíst5. Když Vaši sebekontrolu vyčerpám tím, že Vám zakážu myslet na lední medvědy (fakt!), vydržíte posléze kratší dobu posilovat předloktí, než kdybych Vám to nezakázal. Výzkumů popisujících skutečnost, že vyčerpání sebekontroly v nějaké činnosti posléze vede k horší výkonnosti v následující činnosti vyžadující sebekontrolu (ale nikoliv činnosti sebekontrolu nevyžadující), bylo publikováno spoustu. Kromě toho se také ukazuje, že tento zdroj je vyčerpáván i řadou jiných činností – například vybíráním si mezi možnostmi. Ti lidé, kteří v nákupním centru hlásili, že si vybírali během svého nákupu mezi nejvíce možnostmi, měli nejhorší výsledky v měřeních sebekontroly – a to i po kontrole na to, jak dlouho nakupovali a jak unavení byli.6

Zajímavé a důležité je, že tento silový model zároveň postuluje, že dané zdroje jsou jednodimenzionální – pokud je vyčerpáte nemyšlením na medvěda, projeví se to ve Vaší schopnosti připravovat se na zkoušku.

Výzkum

Výzkumná hypotéza se týkala silového modelu sebekontroly (a tedy v principu sebekontroly situační). Zatímco ten tvrdí, že všechny činnosti vyžadující sebekontrolu ji čerpají ze stejného zdroje, moje hypotéza zní, že začít dělat něco, co nechci (iniciovat chování), vyžaduje jiný zdroj, než nedělat něco, co dělat chci (inhibovat chování). Většina našeho chování je nejspíše příliš komplexní a dlouhotrvající na to, aby vyžadovala pouze jeden typ sebekontroly – například učení se na zkoušku vyžaduje jak iniciaci (začít se učit) tak inhibici (nejít dělat něco lákavějšího) chování. Přesto by však mělo platit, že některé činnosti potřebují více iniciace (například oslovování cizích lidí na ulici s nějakou otázkou), zatímco některé více inhibice (nespat po obědě v práci, jakkoliv je to lákavé) a tak by měly vyčerpávat zdroje iniciační a inhibiční sebekontroly v různé míře. Sebekontrola následující po takovémto vyčerpání by tedy měla být ovlivněna tím, z kterého zdroje nejvíce čerpá.

Výzkum probíhal tak, že pokusné osoby byly při načtení programu náhodně rozděleny do jedné z pěti skupin. Ty se lišily podle úkolů, které byly probandům na začátku předloženy:

  1. Z 5 zpřeházených 6písmenných slov bylo úkolem sestavit české slovo. Např.: EDROKR => REKORD
  2. Jako 1. skupina, ale slov bylo 10.
  3. V první části bylo zobrazeno 20 různých výroků, na něž mívají lidé obvykle různé názory. Pokusná osoba měla vyjádřit míru svého souhlasi či nesouhlasu s danými výroky. V druhé fázi bylo úkolem opsat 4 výroky, s kterými daný respondent nesouhlasil. Odpověděl-li tedy v první fázi, že je proti trestům smrti, v druhé fázi opisoval větu, že s nimi souhlasí.
  4. Jako 3, ale opisovaných výroků bylo 10.
  5. Zobrazovaly se jména barev (všechny černě) a úkolem bylo mačkat klávesy, které odpovídají jednotlivým barvám.

Poté byl průběh pro všechny stejný – na obrazovce se zobrazovaly různobarevné obdélníky a úkolem bylo mačkat klávesy podle toho, jakou barvu obdélník měl. Smyslem bylo naučit participanty spojení barva <=> klávesa, protože to bylo důležité ve Stroopově úloze, jež následovala bezprostředně poté.
Použitá varianta spočívala v tom, že se na obrazovce zobrazovala slova označující barvy napsaná různými barvami. Například se zobrazilo slovo „modrá“ napsané červeně. Standardní efekt u této úlohy je ten, že v kolech, kdy je jméno barvy napsáno stejnou barvou, kterou označuje, je reakční doba kratší než v kolech, kdy barvy nesouhlasí. Také se ukazuje, že lidé s vyčerpanou sebekontrolou mají v této úloze horší výsledky. Po 48 kolech se program přerušil a ukázala se chybová hláška nabádající k zaslání informace o chybě e-mailem.

Pokud opisování vět, s kterými jedinec nesouhlasí a luštění zpřeházených slov vyčerpává iniciační sebekontrolu, pak by skupiny 2 a 4 měly mít vyčerpanou iniciační sebekontrolu více, než skupiny 1 a 3 => měly by tedy v porovnání s nimi zaslat méně e-mailů informujících o chybě.

Protože Stroopova úloha čerpá zejména ze zdrojů inhibiční sebekontroly (vyžaduje potlačení automatického impulsu), neměla by být různými dávkami vyčerpání iniciační sebekontroly příliš ovlivněna a tak by výsledky skupin 1-4 měly být nerozlišitelné. To je důležité, protože pokud by se skutečně ukázalo, že vyšší dávky vyčerpání vedou k menšímu počtu e-mailů, mohlo by to být pouze potvrzení existence efektu vyčerpání zdrojů. Pouze pokud zároveň nebudou existovat rozdíly ve Stroopově úloze, bude možné data interpretovat tak, že jsou v souladu s hypotézou.

Výsledky

Protože se v principu jednalo o dva experimenty v jednom, analyzoval jsem data mezi skupinami s různou úlohou zvlášť, v závislosti na dávce. To znamená, že jsem data skupiny, která měla řešit 5 zpřeházených slov porovnával s daty skupiny, která měla řešit 10 zpřeházených slov a s kontrolní skupinou. Analogicky pak pro opisování vět.

Hypotéza 1: Mezi skupinami nebude rozdíl ve Stroopově úloze.

Standardní způsob analýzy dat ze Stroopovy úlohy spočívá v tom, že se od časů z inkongruentních kol (tj. když bylo slovo „modrá“ napsáno zeleně) odečte čas z kongruentních kol (tj. když bylo slovo „modrá“ napsáno modře). Podle mé první hypotézy by se skupiny neměly lišit v tomto rozdílu (tj. zpomalení v inkongruentních kolech by mělo být stejné u obou skupin).

Zpřeházená slova

Průměrné reakční časy v kongruentních kolech skutečně byly kratší, což není překvapivé. V souladu s hypotézou také nebylo nalezeno rozdílné zpomalení mezi skupinami.

Opisování vět

Stejně jako v předchozím případě – průměrné reakční časy v kongruentních kolech byly kratší, rozdílné zpomalení mezi skupinami rovněž nebylo nalezeno.

alt text

Průměrné reakční časy podle experimentálních podmínek***. Jedná se o tzv. očekávané hodnoty (vzniklé dosazením do rovnice popisující data), nikoliv skutečné průměrné časy – proto se časy kontrolní skupiny trochu liší.

Hypotéza 2: Mezi skupinami bude rozdíl v posílání chybové hlášky.

Protože se ukázalo, že čím starší participant, tím menší měl tendenci chybovou hlášku poslat, byla data analyzována s kontrolou věku. To (velmi zjednodušeně řečeno) znamená, že se odečte vliv věku – skupiny se pak mezi sebou v té proměnné jakoby neliší.

Zpřeházená slova

Ukázalo se, že se posílání chybových hlášek mezi skupinami nelišilo. Tato experimentální manipulace tedy neměla na tuto závisle proměnnou vliv – data hypotézu 2 nepodporují.

Opisování vět

U této experimentální manipulace se ukázalo, že se skupiny mezi sebou v posílání chybových hlášek lišily – a to v očekávaném směru. Skupina, která opisovala méně vět, posílala chybovou hlášku 3x častěji než skupina, která opisovala více vět.
Tato data tedy jsou v souladu s hypotézou.

Co to znamená?

Jak demonstrují předchozí výzkumy PLESS, jeden nález jaro nedělá. Pokud by se však podařilo nález z „opisování vět“ replikovat v dalších studiích, ideálně používajících jiné metody, znamenalo by to nutnost přeformulovat stávající nejakceptovanější model situační sebekontroly.

Literatura

  1. Mischel, W., Shoda, Y., & Peake, P. K. (1988). The nature of adolescent competencies predicted by preschool delay of gratification. Journal of Personality and Social Psychology, 54(4), 687.
  2. Mischel, W., Shoda, Y., & Rodriguez, M. (1989). Delay of gratification in children. Science, 244(4907), 933–938. doi:10.1126/science.2658056
  3. Shoda, Y., Mischel, W., & Peake, P. K. (1990). Predicting adolescent cognitive and self-regulatory competencies from preschool delay of gratification: Identifying diagnostic conditions. Developmental Psychology, 26(6), 978.
  4. Duckworth, A. L., & Seligman, M. E. (2005). Self-discipline outdoes IQ in predicting academic performance of adolescents. Psychological Science, 16(12), 939–944.
  5. Baumeister, R. F., Bratslavsky, E., Muraven, M., & Tice, D. M. (1998). Ego depletion: Is the active self a limited resource? Journal of Personality and Social Psychology, 74, 1252–1265.
  6. Vohs, K. D., Baumeister, R. F., Schmeichel, B. J., Twenge, J. M., Nelson, N. M., & Tice, D. M. (2008). Making choices impairs subsequent self-control: A limited-resource account of decision making, self-regulation, and active initiative. Journal of Personality and Social Psychology, 94(5), 883–898. doi:10.1037/0022-3514.94.5.883

*** Jak je z grafu patrné, průměrné reakční časy se u zpřeházených slov lišily v závislosti na experimentální podmínce. To naznačuje, že tato manipulace měla na výkon ve Stroopově úloze vliv, jenž se pouze neprojevil na rozdílu v časech. Rozumnou interpretaci tohoto jevu, která by nezahrnovala spoustu neověřených předpokladů, bohužel nemám.

Posted in on-line, results
2 comments on “Výzkum sebekontroly – výsledky
  1. Pěkný výzkumný nápad! Napadlo mě pár věcí:
    Hypotéza 1 vlastně chce najít nulový efekt, což je metodologicky problematické, ne? Pomocí NHST se dá najít významný rozdíl, ale absence významného rozdílu nic neznamená (malo účastníků, malá velikost existujícího efektu, málo senzitivní design..). Možná by to šlo pomocí baysovských přístupů, když by se znaly předpokládané velikosti efektů, ale nevím.. Kolik bylo lidí v každé skupině?

    S tím main effectem experimentální podmínky, ale absencí interakce se Stroop-kongruencí u přesmyček je to skutečně zajímavé. Že by takovýhle druh vyčerpání obecně zpomaloval rychlost zpracování těch slov? Ale zase, je to between-subject design, nemůže tam být prostě náhodný rozdíl v rychlostech zúčastněných osob? Kolik jich bylo v těchto třech skupinách?

    • Marek Hnilica says:

      Hypotéza 1 vlastně chce najít nulový efekt, což je metodologicky problematické, ne? Pomocí NHST se dá najít významný rozdíl, ale absence významného rozdílu nic neznamená (malo účastníků, malá velikost existujícího efektu, málo senzitivní design..). Možná by to šlo pomocí baysovských přístupů, když by se znaly předpokládané velikosti efektů, ale nevím.. Kolik bylo lidí v každé skupině?

      Problematické to zcela jistě je, jednak z hlediska metodologického/statistického (bayesovská inference mi v tomhle případě nepomůže, protože neznám velikosti efektů – v publikovaných článcích zpravidla museli logtransformovat data aby mohli použít parametrické metody; já nemusel), tak čistě teoretického – je myslím docela dobře možné, že oba zdroje jsou ve skutečnosti zapojeny vždy, ale v různých mírách.

      S tím main effectem experimentální podmínky, ale absencí interakce se Stroop-kongruencí u přesmyček je to skutečně zajímavé. Že by takovýhle druh vyčerpání obecně zpomaloval rychlost zpracování těch slov? Ale zase, je to between-subject design, nemůže tam být prostě náhodný rozdíl v rychlostech zúčastněných osob? Kolik jich bylo v těchto třech skupinách?

      Je to zajímavé, odpověď bohužel nemám. Probandy ta úloha asi povětšinou docela bavila (občas mi psali maily s tím, že je zajímalo správné řešení atp.), což by dobře vysvětlovalo to, proč tam nebyl žádný efekt na rozdíl reakčních časů ani na poslání chybových hlášek (zkráceně: motivace redukuje/eliminuje efekt vyčerpání) ale už ne to, proč byly ty časy celkově takto posunuty. Náhoda, byť málo pravděpodobná, to samozřejmě být může.
      Velikosti každé z 5 skupin byly od 43 do 56, celkové N=239.

1 Pings/Trackbacks for "Výzkum sebekontroly – výsledky"
  1. […] Teorie rozlišuje dva příbuzné jevy, nazývané jako počáteční (initial) a zpětný (rebound) efekt. U prvního efektu jde o to, že když se lidé snaží potlačit nějakou myšlenku, v tu chvíli na ní naopak začnou myslet více než lidé, kteří se jí potlačit nesnaží. Druhý efekt se objevuje až po tom, co lidé přestali potlačovat danou myšlenku. Pro ilustraci si zkuste představit, že se potřebujete v práci soustředit, a tak se snažíte nemyslet na to, že se večer hraje Liga Mistrů. Čím víc se na to v práci snažíte zapomenout, tím častěji na to myslíte. To je počáteční efekt. Zpětný efekt byste zažívali, když byste následně strávili přemýšlením o Lize Mistrů celou cestu domů. Wegnerova teorie tvrdí, že byste udělali lépe, kdybyste se na onen prokletý fotbalový zápas zapomenout nesnažili – v práci byste si sice občas k fotbalu odskočili, ale nedostali vynadáno, že jste duchem jinde; a cestou domů byste si spíše vzpomenuli, že máte nakoupit. Teorie ironických procesů mentální kontroly se dočkala poměrně kladného přijetí a poznatky z ní začaly prostupovat například do teorií o vzniku obsedantně-kompulzivních poruch, tvorby efektivních intervencí pro jejich zvládání 3 a spoustu dalších oblastí – tato teorie zkrátka táhne 4. Zajímavé prostoupení této teorie s další oblastí můžeme pozorovat při studiu tzv. vyčerpávání ega, o němž psal Marek Hnilica v tomto příspěvku. […]

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*