Když někoho požádáte, aby si představil člověka ve vedoucí pozici, nejspíš ho napadne spíše muž než žena. Alespoň to ukazují studie, v nichž lidé vybírají z fotografií osobu, která nejlépe odpovídá jejich představě vedoucího zaměstnance. Roli přitom ale může hrát i přesná formulace, kterou použijete. Bailey a kolegové například zjistili, že anglické označení univerzitní funkce “Master” oproti neutrálnějšímu “Head” způsobilo, že si lidé v této funkci spíše představili muže a také si spíše vzpoměnli na muže, kteří funkci dříve zastávali. K podobným výsledkům dospěli Archer a Kam při srovnání označení “Chairman” a “Chair”.
Autoři nové studie v časopise The Leadership Quarterly se rozhodli jít ještě o krok dále. Pokud genderově vyvážený jazyk ovlivní, koho si představíme, mohl by ovlivnit i to, jaké vlastnosti si s nimi budeme spojovat. Člověk, který si představí nejen politiky muže, ale i političky, by tedy mohl politické lídry jako takové hodnotit trochu méně dle mužských stereotypů a naopak více si s nimi spojovat typicky ženské vlastnosti.
Studie proběhla prostřednictvím platformy Psychological Science Accelerator ve 42 zemích či regionech, ve 30 jazycích a celkem se jí zúčastnilo 22 996 lidí. Na sběru české části dat, která zahrnovala 295 účastníků, se podílel i PLESS.
Účastníci hodnotili muže, ženy a lidi v politických vedoucích pozicích pomocí třiceti dvojic vlastností, například pečující–nepečující, sebevědomý–váhavý nebo dominantní–submisivní. Polovina z nich dostala neutrální instrukci, ve které se mluvilo o “osobě” nebo “člověku na vedoucí pozici”. Druhá polovina četla skoro stejný text, jen s formulacemi “o ní nebo o něm” a “on nebo ona”. Každý nejprve odpovídal sám za sebe a poté odhadoval, jak by stejné skupiny hodnotila většina ostatních lidí v jeho zemi. Za co nejpřesňejší odhad mohl získat odměnu.
Výsledky potvrdily, že hodnocení politických lídrů se více podobalo hodnocení mužů než hodnocení žen. Platilo to ve všech zkoumaných zemích a ještě o něco výrazněji v incentivizovaných odhadech názorů druhých lidí. Použití formulací “on nebo ona” na tom ale nic nezměnilo: politické lídry neposunulo ani směrem od mužského stereotypu, ani směrem k ženskému.
Vysvětlením přitom nemusí být, že gendrově vyvážený jazyk je zbytečný. Jednou z možností je, že manipulace nefungovala dle plánu: studie nijak neověřovala, koho si účastníci při čtení skutečně představili. Mohlo se tedy stát, že zájmena jejich představu vůbec nezměnila. Stejně tak je ale možné, že si po přečtení “on nebo ona” častěji představili ženu, jenže ji hodnotili podobně jako mužského politika. Koneckonců člověk může předpokládat, že ženy a muži, kteří se dostali do stejné politické funkce, budou mít také podobné vlastnosti. Autoři sami zmiňují výzkum, podle něhož mohou být mužští a ženští političtí kandidáti stereotypizováni prakticky stejně.
Studie tedy nedokazuje, že je jedno, zda píšeme “on”, “ona” nebo “on či ona”. Nicméně ale nemůžeme od drobné úpravy jazyka čekat ani žádné zázraky: několik genderově vyvážených zájmen v instrukci neovlivní, jaké vlastnosti lidé připisují politickým lídrům. Jak už to bývá, místo jednoduché odpovědi jsme tak dostali hlavně námět na další experiment – tentokrát takový, který se účastníků také zeptá, koho si při hodnocení vlastně představovali, případně změří, jaké vlastnosti si spojují s ženami v politice.
Veškeré materiály a data studie jsou veřejně dostupné na OSF.