Zkoumat morální rozhodování sledováním skutečného lidského chování je obtížné – například protože stavět lidi před reálná morální dilemata je samo o sobě neetické (ačkoliv existují výjimky). Z toho důvodu psychologové již od dob Piageta a Kohlberga, klasiků studia lidského morálního vývoje, používají při výzkumu morálního rozhodování hypotetická morální dilemata. Obvykle jsou to krátké příběhy popisující chování, jehož „správnost“ je alespoň do určité míry diskutabilní. Například:
Odbrzděný vagón jede po kolejích směrem k pěti zaměstnancům drah. Pokud bude vagón pokračovat po své současné dráze, těchto pět lidí bude zabito. Jana stojí na mostě nad kolejemi, mezi blížícím se vagónem a pracovníky. Vedle ní stojí na mostě jeden zaměstnanec drah, jenž má na zádech velký, těžký batoh. Jediným způsobem, jak zachránit pět pracovníků, je když Jana strčí do pracovníka na mostě a shodí ho na koleje, kde jeho velký batoh zastaví vagón. Když to Jana udělá, tento zaměstnanec zemře, ale pět pracovníků bude zachráněných.
Jak morálně přijatelné je udělat to?
Výhodou dilemat je zejména snadnost, s jakou lze měnit jejich jednotlivé aspekty a sledovat účinek těchto změn na morální hodnocení popsaného chování. Původně se psychologové soustředili na aspekty, jako například zda byl skutek vykonán úmyslně nebo nedopatřením či na velikost způsobené škody, protože předpokládali, že morální soudy vychází pouze z racionální analýzy situace. V roce 2001 však Joshua Greene s kolegy pomocí zobrazení činnosti mozku (fMRI) ukázali, že některé druhy morálních dilemat – takové, v nichž je přímým fyzickým kontaktem zraněn či zabit jeden člověk s cílem zachránit jiné lidi – aktivují části mozku související s emocemi. Po tomto objevu následovaly desítky dalších studií zkoumajících úlohu emocí v morálním rozhodování. Z těch v zásadě plyne, že pokud dilema vzbudí silnější emocionální reakci, lidé dané chování odsuzují více než z „racionálního“ hlediska totožné chování, jehož popis či prezentace nevzbudila natolik intenzivní emoce.
Dle teorie racionálního morálního usuzování by na hodnocení nemělo mít vliv, zda je dilema formulováno ve druhé („stojíte na mostě…“) nebo třetí („Jan stojí na mostě…“) osobě. Pokud ale morální hodnocení ovlivňují prožívané emoce, formulace ve druhé osobě může navodit silnější pocity a vést k hodnocení popsaného chování jako méně správného čí morálně přijatelného. Morální odsouzení by mělo být možné naopak snížit, pokud by lidé méně důvěřovali svým intuitivním pocitům a/nebo pokud by měli aktivován protikladný morální princip (např. princip „zachránit co nejvíc lidí“ povede k menšímu odsouzení obětování člověka pro záchranu ostatních). Všechny tyto hypotézy zkoumal on-line výzkum laboratoře PLESS: vliv formulace (druhá vs. třetí osoba) je originální hypotézou, zatímco snížení důvěry v automatické pocity a aktivace protikladného principu vycházejí z dříve publikovaných studií.
Design a výsledky studie
Výzkumu v PLESS se účastnilo celkem 270 respondentů (z nichž tři vylosováni výherci získali jako odměnu knížku Dana Arielyho). Polovina účastníků posuzovala dilemata formulována ve druhé a polovina ve třetí osobě. Zároveň byl jedné třetině na začátku prezentován příběh o vojácích OSN s úkolem chránit životy civilistů (aktivace principu „záchrana životů“), zatímco další třetina měla řešit tzv. Cognitive Reflection Test (úlohy, při kterých je první, intuitivní odpověď nesprávná – např. „míček a pálka spolu stojí 110 Kč, pálka je o 100 Kč dražší než míček, kolik stojí pálka?“, intuitivní odpověď „10 Kč“ je špatně, míček ve skutečnosti stojí 5 Kč). Lidé, kteří správně vyřeší alespoň jednu ze tří úloh v CRT, získají zkušenost, že automatické, intuitivní odpovědi nemusí být vždy spolehlivé a měli by pak být skeptičtější i vůči intuitivním hodnocením při posuzování dilemat. Poslední třetina účastníků vyřešila CRT až po dilematech a sloužila tudíž jako kontrolní skupina. Účastníci byli tudíž náhodně rozděleni do celkem 2×3 experimentálních skupin. (Jak vypadalo zadání jiných skupin, se můžete podívat zde.)
Z předběžných analýz výsledků se zdá, že formulace má vliv na hodnocení – pokud je dilema prezentováno ve třetí osobě, hodnotí lidé v něm popsané konání jako méně špatné, co je v souladu se stávajícími poznatky o vlivu emocí na morální usuzování. Hodnocení lidí překvapivě nebylo ovlivněno tím, zda četli příběh o vojácích OSN nebo řešili CRT – jejich hodnocení se nijak nelišila od hodnocení kontrolní skupiny. V případě vlivu příběhu o vojácích lze absenci efektu vysvětlit odlišnou metodologií oproti původní studii, kde byl tento efekt pozorován (osobní dotazování v MHD vs. on-line studie), u CRT se ale jednalo o věrnou replikaci. Podrobnější výsledky budou prezentovány v odborném článku, který je v současnosti rozpracován. V něm budou prozkoumány i vztahy několika dotazníkových škál, které účastníci vyplnili po dilematech.
Výsledky CRT
Jak si účastníci výzkumu vedli v testu CRT? Průměrné skóre bylo 1,9 z 3 možných, co je velmi slušný výsledek, jenž účastníky zařazuje hned za studenty MIT, kteří dosáhli v průměru 2,18 správných odpovědí. Pouze 15% respondentů neodpovědělo správně ani na jednu ze tří otázek, 15% na jednu, 30% na dvě a 40% na všechny tři otázky. Jak si vedli účastníci v jiných výzkumech, kde byl CRT použit, se můžete podívat v tabulce z původního článku.
Vaše dotazy a komentáře
Použití morálních dilemat není zcela neproblematické – jak spousta účastníků správně poznamenala, dilemata mohou působit nerealisticky, tvrdit, že s jistotou víme věci, které bychom v reálném životě vědět nemohli či postrádat kontext nutný pro plnohodnotné posouzení. Stejně tak hodnocení na jednoduché škále neposkytuje prostor pro hloubkové posouzení komplexních problémů, jenž dilemata prezentují. Tato kritika je na místě – je ale důležité zdůraznit, že předmětem zkoumání nejsou ani hodnocení individuálních respondentů ani hodnocení konkrétních dilemat. V experimentálním designu se zkoumá, jaké vlivy má na průměrné hodnocení změna jednotlivých zkoumaných aspektů. Tato změna se projeví pouze statisticky a má význam pro budování teorie – dobrá teorie morálního usuzování totiž musí být schopna vysvětlit všechny zjištěné vlivy (tedy například proč dilemata formulována ve třetí osobě vedou k menšímu morálnímu odsouzení).
Dilemata musí být stručná a do určité míry abstraktní a účastníci by měli brát uvedené informace jako dané fakty a soustředit se pouze na posouzení pouze dané akce. V opačném případě (např. dlouhý příběh se spoustou detailů, nejistotou a prostorem pro alternativní řešení) by každé dilema mohl každý účastník vnímat úplně jinak, čímž by se do výsledků vneslo příliš vela šumu a vliv zkoumaných proměnných by byl dokonale zamaskován. V reálném životě je například výsledek každého činu nejistý a je pravda, že kvůli averzi k riziku by lidé v podobných situacích nejednali (špatný výsledek v důsledku nečinnosti lidé považují za lepší než stejný výsledek v důsledku nějaké akce) nebo se snažili najít jiné řešení – pak by ale výsledky zkreslovala například individuální míra averze k riziku nebo kreativita – schopnost vymyslet alternativy.
Většina komentářů se týkala právě těchto problémů a doufám, že po tomto pokusu o vysvětlení je volba použitých výzkumných metod srozumitelnější. Všechna dilemata a položky dotazníků byly převzaty z publikované odborné literatury, za češtinářské a technické problémy se moc omlouvám a pokusím se jim do budoucna vyvarovat.
Po dokončení všech analýz a sepsání kompletních výsledků budou účastníci znovu informování e-mailem a všechny materiály budou dostupné zde na stránkách www.pless.cz. V případě jakýchkoliv dotazů pište prosím na experiment@pless.cz
Ještě jednou děkuji všem účastníkům a těším se na setkání při dalším laboratorním nebo on-line výzkumu.