Pocit závazku a odpouštění v partnerských vztazích

Pro udržení dlouhodobých partnerských vztahů je nezbytná schopnost odpouštět. Pozitivní korelace mezi sílou závazku (ang. commitment) pociťovaného vůči partnerovi a odpouštěním byla opakovaně demonstrována v mnoha psychologických výzkumech. Jenže samotná korelace toho příliš neříká o povaze tohoto vztahu – je silný závazek motivací pro udržení vztahu a proto příčinou větší tendence partnerovi odpustit? Nebo naopak častější odpouštění vede k pocitu silnějšího závazku, případně jsou pocit závazku i tendence odpouštět jen důsledky dalšího, neznámého faktoru?

Na zodpovězení těchto otázek je potřebná královská metoda (nejen) psychologické vědy – experiment. Ten ale vyžaduje, aby byla síla vnímaného závazku volně manipulovaná výzkumníkem – tedy, aby náhodně určení lidé pociťovali silnější nebo slabší závazek vůči svým partnerům. Dosáhnout něčeho takového je na první pohled obtížné, ne-li přímo nemožné. Není proto divu, že studie Eliho Finkela a kolegů [1], v níž pomocí primingu manipuloval aktuální úroveň pociťovaného závazku a poprvé demonstroval kauzální vliv závazku na odpouštění, vyvolala velký ohlas a byla od své publikace v roce 2002 citována více než 600 krát.

Avšak i přes její nesporný význam pro teorii i praktickou aplikaci v partnerském poradenství a její relativně jednoduchou metodologii, nebyla tato studia nikdy replikována. Ve světle řady nedávných výzkumů dnes víme, že publikovaným studiím nelze zcela nekriticky důvěřovat a to platí minimálně dvojnásob v případech, kdy jsou experimentální manipulace založeny na behaviorálním primingu, jenž je pravděpodobně mnohem méně spolehlivý, než se v minulosti předpokládalo.

Všechny uvedené skutečnosti udělaly z Finkelovy studie ideálního kandidáta na další Registered Replication Report (RRR) v žurnálu Perspectives on Psychological Science. Podobně jako v předchozích RRR, i teď se laboratoř PLESS spolu s několika dalšími laboratořemi z celého světa pokoušela dle jednotného protokolu co nejvěrněji zopakovat původní studii a z analýzy takto získaných dat zjistit, do jaké míry jsou původní výsledky robustní a spolehlivé.

Účastníci, z nichž všichni museli být v době konání studie v alespoň několika měsíčním partnerském vztahu, po usazení v laboratoři nejdříve vyplnili papírový dotazník, v němž jedna skupina odpovídala na otevřené otázky týkající se dlouhodobé perspektivy jejich vztahu a příkladů prokazujících jejich blízkost a svázanost s partnerem (např. „Díky kterým dvěma vlastnostem své partnerky / svého partnera si myslíte, že byste spolu mohli dlouhodobě šťastně žít?“). Druhá skupina zodpověděla stejný počet podobných otázek, jež se ale týkaly příkladů, jak se účastníci cítí nezávisle na svém partnerovi (např. „Popište jednu z činností, které si užíváte, když právě nejste se svým partnerem / svojí partnerkou.“). Zodpovídání těchto otázek sloužilo jako primingová manipulace – v první skupině mělo dojít k navození vyššího pocitu závazku vůči partnerovi a ve druhé skupině naopak k navození nižšího závazku.

Následně všichni účastníci na počítači vyplnili dotazník, v němž jim byly prezentovány hypotetické situace, kdy jejich partner nějakým způsobem zradil jejich důvěru a dopustil se vůči nim něčeho negativního. U každé situace měli účastníci uvést, s jakou pravděpodobností by reagovali jedním ze čtyř popsaných způsobů, přičemž dva vždy byly konstruktivní (tj. odpouštějící a udržující vztah) a dva destruktivní (tj. směrující k zániku vztahu). Původní studie zjistila vyšší tendenci reagovat konstruktivně u lidí se zvýšeným pocitem závazku, což byl hlavní efekt, který jsme se v této RRR studii snažili zreplikovat.

Účastníci ještě vyplnili krátký dotazník o síle pociťovaného závazku, aby bylo možné zjistit, jestli byla primingová manipulace vůbec úspěšná a jestli lidé ve skupině, u níž měl být navozen vyšší závazek, skutečně pociťují silnější pouto ke svým partnerům. Kromě toho zodpověděli účastníci ještě na několik demografických otázek a vyplnili dotazník sebe-stylizace ^{IAby bylo možné odfiltrovat ty účastníky, kteří mají tendenci prezentovat se v pozitivním světle a proto možná taky častěji volí konstruktivní odpovědi v dotazníku o reakcích na zradu ze strany partnera.}.

Výsledky

Data ze všech 16 laboratoří byla zpracována meta-analyticky v jedné společné analýze. Z té vyplynulo, že ani v jedné z laboratoří nebyla experimentální manipulace úspěšná – zatímco v původní studii měli účastníci ve skupině s primingem vyššího závazku v dotazníku měřícího subjektivně pociťovaný závazek o 1,33 bodu^{IINa 9-bodové škále.} více než účastníci ve druhé skupině, v RRR byl nejvyšší zjištěný rozdíl pouze 0,29 bodu – a to právě v naší laboratoři. V šesti z 16 laboratoří dokonce vyšel rozdíl v opačném směru a v průměru se proto síla vnímaného závazku mezi skupinami prakticky nelišila: rozdíl byl pouze 0,02 bodu; 95%CI [-0,07; 0,10]. Úspěšnost manipulace v jednotlivých laboratořích lze vidět v grafu níže:

Jelikož se nepovedlo závazek experimentálně manipulovat, pochopitelně se skupiny nelišily ani v tendenci volit konstruktivní a destruktivní reakce na zradu ze strany partnera. V souladu se předchozími studiemi ale byla prokázána korelace pociťovaného závazku a tendence volit konstruktivní (tj. odpouštějící) a destruktivní reakce – avšak i tyto korelace byly jen poměrně slabé (|r| od 0,1 do 0,2).

Závěr

Co si tedy odnést z nejnovější RRR, která stejně jako několik předchozích nezreplikovala výsledky původní studie? Chybou by určitě bylo chápat výsledek jako důkaz, že závazek nemá kauzální vliv na odpouštění. Jelikož experimentální manipulace nebyla úspěšná, je pořád celkem dobře možné, že závazek skutečně vede k častějšímu odpouštění – pouze to nelze ověřit tímto konkrétním výzkumným designem. Pokud ale výsledky o něčem vypovídají, tak je to nespolehlivost primingových manipulací: ty byly od 90. let propagovány jako úžasný způsob jak experimentálně zkoumat efekty, jejichž manipulace dříve nebyla možná – ať už je to závazek, genderová identita nebo agresivita. Dnes se ale znova a znova ukazuje, že tyto sliby byly přehnané a že ke všem studiím využívajícím behaviorální priming (a obzvláště k těm s malými soubory a obrovskými zjištěnými efekty) bychom měli přistupovat s více než malou nedůvěrou.

Literatura

1. Finkel, E. J., Rusbult, C. E., Kumashiro, M., & Hannon, P. A. (2002). Dealing with betrayal in close relationships: Does commitment promote forgiveness?. Journal of personality and social psychology, 82(6), 956-974.

(O zkušenostech s organizací studie z pohledu hlavních autorů si můžete přečíst zde a nebo si můžete vyslechnout Dana Simonse, editora RRR projektů, jak o studii a replikacích obecně povídá v podcastu Science Friday. Text studie je ke stažení v sekci WP & publikace.)