Když v USA Nejvyšší soud posuzoval protiústavnost zákazu či povolení eutanazieINa soud se obraceli jak ti, kteří považovali za protiústavní eutanazii, tak ti, co za protiústavní považovali její zákaz., dospěl k šalamounskému rozhodnutí, že v této otázce nemusí rozhodovat, protože existuje legální přijatelná alternativa eutanazie – průběžná hluboká sedace [1]. Ta spočívá v tom, že pacient je uveden do stavu hlubokého bezvědomí, díky čemuž nepociťuje žádnou bolest. Takové zdůvodnění naznačuje, že Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z rozšířeného, ale mylného předpokladu, že většina pacientu žádajících o eutanazii tak činí z důvodu nesnesitelných bolestí, jež nejde běžnými prostředky ztlumit. Ve skutečnosti je bolest důvodem uváděným pouze v jedné pětině žádostí a mnohem častějšími důvody (až v 80% případů) jsou pocity beznaděje a nesmyslnosti života bez vyhlídky na vyléčení [2].
Podávání sedativ se může zdát pro pacienty netrpící fyzickými bolestmi na první pohled bezúčelné. Je však důležité zmínit, že ačkoliv to není nezbytně nutné, po uspání pacienta obvykle dochází i k zastavení či omezení podpory životních funkcí a pacient relativně brzy umírá: například v roce 2005 v Nizozemsku prakticky všichni pacienti zemřeli do týdneIISamozřejmě důvodem může být rovněž skutečnost, že sedace bývá administrována jen pacientům těsně před smrtí, k níž by došlo nezávisle na uspání. po administraci sedativ [3]. Výsledek je tedy prakticky totožný jako u aktivní eutanazie – rozdíl je pouze v tom, že k smrti dochází nepřímo jako k vedlejšímu efektu, přesně se předem neví, kdy k ní dojde, pacient je před smrtí uveden do bezvědomí a příčinou smrti je pasivní zastavení podpory životních funkcí.
Z vyjádření soudu v USA, jako i dle aktuálního vývoje ve Francii a zpráv z jiných zemí [1] víme, že z právního hlediska je průběžná hluboká sedace přijatelnější než eutanazie. V PLESS nás ale zajímalo, jestli sedaci lidé opravdu vnímají jako eticky méně závadnou a pokud ano, které její aspekty to způsobují?
Jako první sondu do problematiky jsme se Štěpánem připravili malý experiment založený na efektu rámování: účastníci si nejdřív přečetli o pacientovi s rakovinou a silnými bolestmi, jemuž zbývá jen asi měsíc života. Jedna skupina pak odpovídala na otázku, zda je morálně správné pacientovi na jeho žádost podat látku navozující hlubokou sedaci za účelem potlačení bolesti. Po navození bezvědomí bude pacientovi zastavena umělá výživa a on do týdne zemře. Druhá skupina hodnotila morálnost akce se stejným průběhem a výsledkem, ale odlišným popisem: ve druhém scénáři pacient žádal přímo o zastavení umělé výživy s cílem zemřítIIIŽádal tedy o pasivní eutanazii.. Smrt nastane za týden a předchází jí uvedení do hlubokého bezvědomí, stejně jako v prvním scénáři. Rozdíl mezi scénáři je tedy pouze v intenci: v prvním se chce pacient zbavit bolesti, ve druhém chce zemřít.
Výzkumný design jsme před-registrovali na OSF, dali k vyplnění na mTurk a za půldruhé hodiny jsme měli sesbíraných 300 respondentů. Výsledek můžete vidět na grafu níže:
Na první pohled je vidět, že respondenti v obou skupinách považovali popsané konaní za morálně v pořádku – asi 40% volilo možnost „zcela v pořádku“ a pouze asi 20% respondentů se spíše klonilo k negativnímu hodnocení. Tato míra podpory v zásadě odpovídá předchozím průzkumům, zvlášť při zohlednění skutečnosti, že respondenti na mTurku jsou průměrně mladší, vzdělanější a méně religiózní [4], což jsou všechno faktory korelující s vyšší podporou eutanazie [2]. Rovněž je jasně vidět, že hodnocení eutanazie a sedace se nelišilo – jednotlivé možnosti odpovědi zvolilo v každé skupině přibližně stejně vela lidí.
I přes naše očekávání se nám nepovedlo demonstrovat, že účastníci vnímají sedaci jako etičtější než eutanazii. V našem designu jsme ale manipulovali pouze záměr, s nímž byla procedura vykonána a je tudíž možné, že pokud bychom variovali jiné aspekty (např. sedace vs. aktivní eutanazie, před níž je pacient při vědomí a smrt nastává rychle, v předem známém čase a jako následek podání smrtící látky), rozdíl v hodnocení by se objevil. Rovněž je možné, že pokud by pacient v použitém scénáři neměl bolestivé symptomy a beznadějnou prognózu, odsouzení ukončení jeho života by bylo silnější a rozdíl mezi skupinami by se tak mohl spíše projevit.
To naznačují i výsledky naší další studie (s 230 účastníky, rovněž před-registrované na OSF a sbírané na mTurku), v níž jsme zkoumali vliv diagnózy na hodnocení morálnosti eutanazie a zjistili jednoznačný rozdíl mezi dvěma použitými scénáři. Jeden scénář byl prakticky totožný se scénářem popsaným výše – pacient s rakovinou, velkými bolestmi a krátkým odhadovaným časem dožití. Druhý scénář popisoval pacienta, jenž byl sice rovněž nevyléčitelně nemocný, jeho nemoc však nebyla smrtelná. Nepociťoval ani žádné bolesti – měl „pouze“ velké obtíže s pohybem a cítil se neustále vyčerpán, bez vyhlídky na zlepšení svého stavu.
Zatímco distribuce hodnocení morálnosti eutanazie v případě prvního pacienta byla dle očekávání prakticky stejná jako ta v první studii na grafu výše, u druhého pacienta jsme dostali téměř uniformní rozdělení:
Je tedy jasné, že symptomy a prognóza hrají roli v hodnocení morálnosti eutanazie – v našem dalším výzkumu se budeme snažit přesněji určit vliv jednotlivých faktorů.
Prozatím jsme narazili ještě na jeden zajímavý výsledek: účastníci, kteří nejdříve hodnotili morálnost eutanazie u méně závažné diagnózy, pak považovali eutanazii u smrtelně nemocného pacienta za morálnější než ti, kteří scénář se smrtelně nemocným pacientem hodnotili jako první v pořadí (t230 = 2,372; p = 0,019; d = 0,31). Zdá se tedy, že kromě závažnosti diagnózy ovlivňuje hodnocení eutanazie i aktivovaný referenční bod – eutanazie u trpícího s krátkou očekávanou dobou dožití se může zdát respondentům přijatelnější ve srovnání s eutanazií u pacienta, jehož nemoc není smrtelná a nezpůsobuje fyzickou bolest.
I tento výsledek ale potřebuje hlubší prozkoumání a replikaci, o co se budeme snažit v dalších připravovaných výzkumech zaměřených na vnímání a hodnocení eutanazie.
Pokud máte jakékoliv dotazy, připomínky či nápady na výzkumné otázky, určitě neváhejte napsat nám zde do komentářů nebo na adresu experiment [at] pless.cz
Literatura
- Raus, K., Sterckx, S., & Mortier, F. (2011). Is continuous sedation at the end of life an ethically preferable alternative to physician-assisted suicide?. The American Journal of Bioethics, 11(6), 32-40.
- Emanuel, E. J. (2002). Euthanasia and physician-assisted suicide: a review of the empirical data from the United States. Archives of Internal Medicine, 162(2), 142-152.
- Rietjens, J., van Delden, J., Onwuteaka-Philipsen, B., Buiting, H., van der Maas, P., & van der Heide, A. (2008). Continuous deep sedation for patients nearing death in the Netherlands: descriptive study. BMJ, 336(7648), 810-813.
- Paolacci, G. & Chandler, J. (2014). Inside the Turk Understanding Mechanical Turk as a Participant Pool. Current Directions in Psychological Science, 23(3), 184–188.
[ + ]