Morální slepota k volbě

Výzkumné výsledky naznačují, že lidé jsou ve svých morálních soudech méně stálí, než si o sobě myslí, a jsou tak schopni obhajovat či odsuzovat chování, jehož morálnost ještě před okamžikem hodnotili zcela opačně [1]. Například když měli účastníci uvést, zda souhlasí s tím, že „poskytování sexuálních služeb za peníze je z morálního hlediska nepřijatelné“, někteří uvedli, že souhlasí, jiní, že ne. Poté, co podobně ohodnotili různé jiné chování, se měli vrátit k první otázce a vysvětlit důvody své odpovědi. Ačkoliv účastnici viděli svoji původní odpověď, formulace výroku byla při druhé prezentaci pozměněna – místo „je nepřijatelné“ tam teď stálo „je přijatelné“, díky čemuž jejich původní souhlas či nesouhlas získal zcela opačný význam. Velká část lidí (až 60 %) však nejenže podlehla tzv. „slepotě k volbě“ a změnu si neuvědomila, ale navíc byli schopni podstrčenou opačnou volbu zdůvodnit a obhájit, což dokazuje, že nešlo pouze o nepozornost při čtení [1].

Fenomén slepoty k volbě, a zvláště pak schopnost lidí bránit i opačné hodnocení, než původně zastávali, je v souladu se současnými teoriemi morálního hodnocení, jež zdůrazňují lidskou schopnost racionalizovat svá rozhodnutí ad hoc.  Nejznámější z těchto teorií je Haidtův sociálně intuiční model [2]. Podle tohoto modelu se lidé rozhodují o tom, zda je něco morálně správné nebo špatné velice rychle prostřednictvím intuice, která se zakládá především na pozitivních a negativních pocitech. Rozumové morální hodnocení přistupuje k morálnímu dilematu až později a jeho úlohou je spíše zdůvodnění a obrana emocionálně založeného morálního soudu před ostatními lidmi. Rozum při tom selektivně vyhledává spíše ty informace, které podporují intuitivně vytvořený soud [3].

Slepota vůči volbě však představuje i určitou výzvu pro sociálně intuiční model. Pokud je totiž intuice v morálním hodnocení primární a rozhodující, jak je možné, že si lidé nevšimnou, že změněná odpověď neodpovídá jejich intuici? Model předpovídá, že lidé by měli mít stejnou intuici jako při prvním přečtení a ta by měla být v přímém konfliktu s opačným (experimentátorem změněným) morálním hodnocením.  Představte si, že jste účastníky experimentu a čtete příběh Juliety, která byla nevěrná svému manželovi, jenž během manželství nebral ohledy na její potřeby a byl citově moc chladný. Po prvním přečtení hodnotíte chování Juliety jako morálně špatné. Po chvíli je vám stejný příběh ukázán znovu, avšak je vám zároveň sděleno, že vaše odpověď byla – „chování Juliety je morálně v pořádku“. Podle sociálně intuičního modelu, byste ale měli mít při čtení stejnou intuici jako prvně. A protože Haidt tvrdí, že intuitivní hodnocení není snadné potlačit, měli byste změněnou odpověď odmítnout – k čemuž ale ve většině případů nedochází.  

Haidtův sociálně intuiční model obsahuje tzv. „sociálně-přesvědčovací kanál“ (viz Obrázek 1), díky němuž by se model mohl vypořádat s problémy, které mu působí fenomén slepoty k volbě. Sociálně-přesvědčovací kanál popisuje, jak morální soud jedné osoby může ovlivnit intuici a tím pádem i morální soud druhé osoby.  Informace o předchozím hodnocení Julietiny nevěry by pak mohla fungovat jako speciální druh sociálního přesvědčování. Když hodnotíte případ Juliety podruhé, máte k dispozici rovněž informaci o (změněné) předchozí odpovědi, což ovlivní i vaše intuitivní hodnocení a vy automaticky začnete hledat důvody pro změněnou odpověď. Výsledek této kolize dvou intuitivních procesů může být příklon morálního soudu směrem k podstrčené odpovědi. Je zvláště snadné si to představit v případě, kdy původní intuice není příliš silná a nalezení adekvátních důvodů ve prospěch opačné odpovědi je snadné – v předloženém případě si například můžete říct, že chování Juliety nebylo zas až tak zavrženíhodné, protože ji manžel zanedbával.



Obrázek 1. Sociálně intuiční model morálního úsudku. Očíslované šipky, popsané pouze pro osobu A jsou (1) spojka intuice se soudem (2) spojka přemýšlení post hoc (3) spojka rozumového přesvědčování (4) spojka sociálního přesvědčení. O posledních dvou spojkách se předpokládá, že se nevyskytují tak často: (5) spojka rozumu se soudem (6) spojka soukromé reflexe.   

Pokud by ale intuitivní soudy opravdu vznikaly rychle a byly obtížně změnitelné, pravděpodobnost odmítnutí změněné odpovědi měla být vyšší, když se odpověď zobrazí až chvíli poté, co si lidé přečtou popis hodnoceného chování. V takovém případě totiž během čtení dojde opět k utvoření rychlého, intuitivního hodnocení, jež pak bude v silnějším rozporu s podstrčenou odpovědí. Pokud by však změněné odpovědi účastníci odmítali stejně často, bez ohledu na to, zda se odpovědi zobrazily před hodnoceným chování (např. zmíněná nevěra Juliety) nebo až po něm, dá se usuzovat, že intuitivní hodnocení nevzniká tak rychle nebo není tak obtížně změnitelné, jak tvrdí Haidt ve svém modelu. V našem experimentu jsme proto chtěli zjistit, jestli je morální hodnocení účastníků v souladu s Haidtovou teorií.

Účastníci experimentu si nejdříve na počítači přečetli popis (ne)morálního chování v určité situaci (např.: „Když jsem couval z parkovacího místa, narazil jsem do zaparkovaného auta a způsobil jsem drobné promáčknutí. Když jsem narazil, tak jsem dokonce srážku ani nepocítil. Ale cizí auto bylo lehce poškozené. Odjel jsem pryč bez zanechání vzkazu nebo pokusu kontaktovat majitele nabouraného vozidla.“), jenž se jim zobrazoval postupně, písmenko po písmenku rychlostí průměrného čtení a následně hodnotili, jestli popsané chování je nebo není morálně v pořádku. Každý z 200 účastníků takto ohodnotil chování ve 40 situacích. Následovalo druhé kolo, v němž účastníci znovu četli stejné texty. Vždy viděli i svoji předchozí odpověď, již měli možnost změnit. U pěti ze 40 situací byla zobrazená odpověď počítačem změněna na opačnou, než účastník ve skutečnosti v prvním kole uvedl.  

V experimentu byly dvě skupiny, které se lišily tím, jestli účastnici v druhém kole předchozí odpověď viděli hned, když se jim začala zobrazovat posuzovaná situace, nebo až po té, co se zobrazil celý její popis.  Nás zajímalo především to, jestli budou účastníci chtít častěji změnit podvrženou odpověď, jež se jim zobrazí až po popisu situace, než odpověď, jež se zobrazí před popisem. Žádný rozdíl se nám ale objevit nepovedlo – v první skupině se k původní odpovědi lidé vraceli v 55 % případů, ve druhé pak v 53 %.

Ukázalo se ale například to, že lidé jsou ve svých odpovědích relativně konzistentní – pokud zobrazená odpověď skutečně odpovídala té z prvního kola, účastníci se ji rozhodli změnit pouze ve 4 % případů. Navíc platilo, že čím jednoznačnější bylo hodnocení dané situace (to znamená, že jasná většina lidí se shodla na tom, že chování je špatné nebo je naopak v pořádku), tím spíše lidé uvedli, že chtějí podvrženou odpověď změnit. To naznačuje, že slepota k volbě neměla takový vliv, když si jsou lidé svou původní volbou více jisti.

V poslední řadě jsme zjistili, že lidé budou s větší pravděpodobností chtít změnit podvrženou odpověď, pokud původně označili popisované chování za morálně špatné, než když podle nich bylo původně v pořádku. To zase naznačuje, že lidé snadněji přijmou, když se jim řekne, že nějaké chování odsuzovali, i když tomu tak nebylo, než když se jim naopak řekne, že schvalovali něco, co ve skutečnosti odsoudili.

Závěr

Hlavní výsledky našeho experimentu jsou tedy v rozporu s Haidtovou představou o tom, že intuitivní morální soudy jsou jen výjimečně a obtížně změnitelné dodatečným rozumovým uvažováním. I přesto, že jsme v jedné skupině poskytli intuici více času, neprojevil se téměř žádný efekt. Z tohoto důvodu jsou naše výsledky naopak v souladu s teoriemi, které předpokládají, že intuitivní morální soudy mohou být rozumem pozměněny celkem snadno [4], [5].  

To již dříve demonstrovala například studie Pizzara, Uhlmanna a Blooma [6], v níž byli účastníci schopni pozměnit svá morální hodnocení, pokud byli požádáni, aby se pokusili podívat na celou hodnocenou situaci z racionálního hlediska. U tohoto staršího výzkumu ale existuje nebezpečí, že lidé pozměňovali své morální soudy pouze na základě požadavků experimentátora a nikoli v souladu se svým přesvědčením. Výsledky našeho výzkumu nejsou tímto problémem ohroženy, protože do změny hodnocení jsme účastníky nijak nenutili – došlo k ní přirozeně v případech, kdy akceptovali podvržené hodnocení, jež bylo v rozporu s jejich skutečným původním soudem.

Naše studie využila fenoménu slepoty k volbě, aby s jeho pomocí testovala predikci Haidtova sociálně-intuicionistického modelu. Výsledky přinesly další důkazy o slabém místě ve struktuře tohoto modelu – zdá se, že dodatečná úprava intuitivních soudů je snadnější, než tento model předpokládá a měl by být revidován, aby lépe odpovídal skutečnosti.

(Text: Jakub Plachý, úpravy Marek Vranka)

Literatura

[1] Hall, L., Johansson, P., & Strandberg, T. (2012). Lifting the veil of morality: Choice blindness and attitude reversals on a selftransforming survey. PloS One, 7, e45457.
[2] Haidt, J. (2001). The emotional dog and its rational tail: A social intuitionist approach to moral judgment. Psychological Review, 108, 814–834.
[3] Ditto, P. H., Pizarro, D. A., & Tannenbaum, D.
(2009). Motivated moral reasoning. Psychology of Learning and Motivation, 50, 307–338.
[4] Cushman, F., Young, L., & Hauser, M. (2006). The
role of conscious reasoning and intuition in moral judgment testing three
principles of harm. Psychological Science, 17, 1082–1089.
[5] Paxton, J. M., & Greene, J. D. (2010). Moral
reasoning: Hints and allegations. Topics in Cognitive Science, 2, 511–527.
[6] Pizarro, D. A., Uhlmann, E., & Bloom, P. (2003).
Causal deviance and the attribution of moral responsibility. Journal of Experimental
Social Psychology
, 39, 653–660.

Tagged with: , ,

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.